Odpor k řešení je systémový vzorec, který vzniká jako reakce na příkazy, zákazy a jiné silové pokusy o vyřešení problému. Většinou obsahuje dvě a více stran ve vzájemném konfliktu. Strana, která má aktuálně mocenskou převahu, prosazuje své řešení, ostatní strany působí aktivně proti ní. Výsledkem je zpravidla stav, který sice stojí všechny značné množství energie, ale s výsledkem není spokojen nikdo.
Pojďme si na příkladu ukázat, jak může Odpor k řešení vypadat v praxi.
Příklad – kouření na gymnáziu
Pamatuju si, když se u nás na střední škole rozhodlo vedení bojovat s kouřením studentů. Bylo to kolem roku 2008, cigareta ještě stále byla symbolem cool statusu a tak jsme se spolužáky málokdy vynechali příležitost se vytratit přes přestávku a jednu si zapálit.
To samozřejmě nemohla škola nechat bez povšimnutí a rozhodla se vzniklou situaci řešit. V první vlně zástupkyně ředitele oznámila, že kouření se zakazuje. Když se po několika týdnech zhola nic nestalo, přišlo zpřísňování opatření – od zavření nedaleké trafiky, až po zákaz opouštět o přestávkách budovu školy.
Po několika měsících zpřísňování dospěla situace k vyčerpanému patu. Sice jsme povětšinou nekouřili v době výuky, ale před a po škole jsme si s chutí zapálili. To vše za cenu snížení autority zástupců školy a tím pádem naší celkově nižší ochoty s nimi spolupracovat. Pokud mi paměť dobře slouží, na střední nikdo z nás kouřit nepřestal a všichni jsme si svůj zlozvyk odnesli dál do života.
Detailní pohled na Odpor k řešení
Ve výše zmíněném příkladu můžeme pozorovat hned několik systémových struktur typických pro Odpor k řešení.
1. Systém má více aktérů s rozdílnými cíli – Prvním je škola a jejím cílem je, aby studenti nekouřili (alespoň v době výuky). Druhým jsou studenti. Ti nemají za cíl ani tak kouření samotné, jako spíš potřebu budovat si image mezi svými vrstevníky.
2. Jeden aktér se rozhodne prosadit svůj cíl z pozice síly – V našem případě se škola rozhodla, že se k nekouření studentů zkrátka “prozákazuje”.
3. Další aktér začne působit proti novým opatřením, aby dál dosahoval svého cíle – Přestat kouřit by znamenalo podvolit se školnímu zákazu a ztratit image. Navíc samotný školní zákaz dává další příležitost budovat si svůj status díky image rebela, která doprovází jeho obcházení.
4. Aktéři se vzájemně přetlačují, až vznikne nový, horší, status quo – Škola zpřísňuje opatření, studenti hledají další cesty jak nové zákazy obejít. Na konec už jsou zákazy tak přísné, že se v podstatě nedají obejít. Škola si prosadí svou, ale studenti jsou frustrovaní a mají chuť se stavět proti jakýmkoliv školním opatřením už jen z principu.
Řešení odporu k řešení – jak by mohl vypadat alternativní scénář
Škola by mohla místo zákazů investovat energii do dialogu se studenty. Například prostřednictvím besed s lidmi trpícími nemocemi souvisejícími s kouřením. Takový postup neřeší jen symptom problému (= kouření) ale pracuje i s motivací která ho způsobuje (= potřeba budovat si image, status).
Díky řešení dialogem by navíc už nikdo ze studentů nemohl nahnat u spolužáků body tím, že obchází hloupé školní zákazy. Naopak by pro studenty bylo těžší vymezit se proti někomu, kdo s nimi jedná jako rovný s rovným.
Takový postup by pravděpodobně nevedl k úplnému konci kouření v době výuky, ale troufám si říct, že by díky němu po maturitě odcházelo ze školy mnohem méně kuřáků.
Proč bojujeme za řešení, která nepomáhají?
Nejedná se o žádný zlý záměr, ale o to, jak se projevuje svět kolem nás. Pokud nám někdo způsobuje problém, máme spíš tendenci soustředit se na potíže, které s daným člověkem máme (=symptomy), než na důvody, proč nám daná osoba problém způsobuje (=pravá příčina problému.
Navíc, silnou motivací pro rázná řešení symptomů problému jsou i naše očekávání.
Ruku na srdce, pokud vidíme, že někdo způsobuje (z našeho pohledu) problém, chce to extrémní disciplínu umět se zastavit a začít zkoumat jeho cíle. Máme v sobě pocit, který nám říká, že pokud někdo způsobuje problém, je potřeba rázně a hned zakročit. Chceme řešení, a chceme ho hned.
Rychlá řešení sice působí logicky (je přece jasné že pokud někdo způsobuje problém, musí se na něj pevnou rukou) a přinášejí i rychlé výsledky. Bohužel, tyto výsledky nemívají dlouhého trvání – a nebo jejich udržení stojí více a více sil.
Prvním krokem k opravdovému vyřešení problému je tak změnit to, co očekáváme. Pokud před námi stojí komplexní problém, stojí za to zamyslet se nad tím, jestli ho opravdu zvládneme vyřešit silou. (a nebo pokud nám nějaký politik říká, že rychlá a přísná řešení jsou ta správná, stojí za to zamyslet se nad tím, jestli ta řešení opravdu pomohou i něčemu jinému, než jeho preferencím)
Závěr
Pojďme se na závěr vrátit k mé středoškolské zkušenosti z úvodu článku. Většina z nás postupem času z kouření nakonec vyrostla a ztrátu autority našich zástupců gymnázia už dávno zavál čas. Můžeme si tedy říct, že tento konkrétní případ Odporu k řešení nakonec vlastně nedopadl tak špatně. Bohužel, archetyp Odpor k řešení se netýká jen triviálních témat.
– Odpor k řešení je důvod, proč zvýšená kriminalizace drog nevedla k jejich odstranění ze společnosti, nebo proč v Americe nakonec nevydržela prohibice.
– Pracovníci centrál velkých korporací si možná vybaví řadu dobře míněných iniciativ, které skončily kvůli odporu ze strany těch částí firmy, které měly pocit, že na ně daná aktivita nebere ohled.
– Vzorec odporu k řešení se naneštěstí začíná objevovat i u tak závažného tématu, jako je očkování. Pokud mají rodiče pocit, že je očkování proti zájmu jejich dítěte, bude mít stát obrovský problém zajistit proočkovanost populace pouze skrz zákazy a donucování.
Odpor k řešení totiž vzniká v každé situaci, kdy se jedna silná strana rozhodne prosadit svou navzdory ostatním. Řešení se možná podaří prosadit, ale cesta k němu bude nesmírně vysilující a cílový stav dost možná nakonec nebude vyhovovat nikomu.
Rychlé, silové řešení je bohužel jeden z mentálních vzorců, které jsou nám vštěpovány už od dětství (pokud se děje něco špatného, je potřeba hlavně konat – málokdy nám někdo řekne, že je taky potřeba myslet). Pokud se chceme vyhnout pasti Odporu k řešení, je proto důležité správně pracovat už s našimi vlastními očekáváními a smířit se s tím, že některé problémy zkrátka nejdou vyřešit silou.
Pokud tohle očekávání překonáme, otevře se nám cesta k opravdovému řešení – takovému, které pracuje s cíli všech účastníků systému a může tak vést k trvalému výsledku.