Představte si, že jednoho dne dostanete možnost rozhodnout za všechny lidi na planetě zemi. Buď budeme mít jako lidstvo dostatek ryb po dalších 10 let a pak všechny ryby vyhubíme, nebo se budeme muset už navěky trochu uskromnit, ale ryby nikdy nevymřou.
Troufám si říct, že většina z nás by zvolila druhou možnost – trochu si utáhneme opasky, ale nebudeme mít na svědomí genocidu stovek živočišných druhů.
Přesto se jako lidstvo kolektivně vydáváme první cestou, kde i za cenu obrovského vymírání nadále lovíme obrovské objemy ryb.
Proč děláme něco tak smutného?
Protože je to výhodné.
Když sobectví nepomáhá
Přesněji řečeno, je to výhodné z pohledu jednotlivce. Ryby v mořích totiž patří všem (nebo nikomu, záleží jaký názorový proud vyznáváte), takže za jejich úbytek platíme všichni drobným dílem. Zato výhody rybolovu pro sebe získáváme jako jednotlivci a to tolik, kolik si jen každý dokážeme urvat.
Pokud jste majitel rybářské firmy, jaké výhody vám přinese, pokud omezíte rybolov vašich lodí? Akorát bude v moři víc ryb pro vaši konkurenci, která nezaváhá a přebytek uloví pro sebe. Jediná rozumná akce pro vás je snažit se ulovit ryb co nejvíc, než dojdou.
Tragédie společného vlastnictví je tak vlastně tragédií kolize našich zájmů. To, co je pro nás nejvýhodnější jako pro jednotlivce, jde přímo proti tomu, co je nejvýhodnější pro společnost.
Tragédie společného vlastnictví může postihnout jakýkoliv sdílený statek, který spotřebováváme rychleji, než se sám stíhá obnovit. Může to být národní park čím dál opotřebovanější od turistů, městská zásoba vody v období sucha, nebo třeba ovzduší znečištěné lidskou činností.
I když by v takovou chvíli dávalo z hlediska společnosti největší smysl napnout síly k záchraně dané věci, z pohledu jednotlivce dává největší smysl pokusit se získat co největší díl pro sebe. Dá se to vzít i z druhé strany – pokud je potřeba se omezit, proč se mám nejdřív omezit já, když můj soused se zatím omezit nechystá? Ať se omezí nejdřív on.
Co dělat, když jsme sami proti sobě?
Tragédie společného vlastnictví má naštěstí 3 známá řešení. Řešení jsou navíc tak rozmanitá, že pokud jste pravičák nebo levičák, liberál i konzervativec, věřím že si vždy najdete takové, které vám bude vyhovovat :)
1. Osvěta a kulturní tlak
Nejsnadnější a historicky nejpoužívanější možností je osvěta v rámci komunity a následný kulturní tlak skrz společenská pravidla a morální normy (nebo výhružky věčným ohněm pekelným v méně osvícených časech, než jsou ty naše).
Pokud vám bude odmala vštěpováno, že je špatné brát si z obecní studny víc vody, než nezbytně potřebujete, je velká šance, že v dospělosti budete takové chování brát za samozřejmé.
Osvěta a kulturní tlak fungují poměrně dobře až do doby, než se společnost setká s někým z vnějšku, kdo nikdy nebyl vychováván dle jejich kulturních norem. Vám tak možná připadá nemorální vzít si ze studny víc než jedno vědro denně, ale zlá nadnárodní korporace nemá sebemenší zábranu vyčerpat celou podzemí zásobu vody vaší studny, aby ji následně zabalila do plastových lahví a prodala na druhé straně světa.
Díky tomu má v globalizovaném světě řešení skrze kulturní tlak své značné limity.
2. Privatizace
Představte si obecní louku – pokud se na ní bude pást až moc koz, zmizí z ní veškerá tráva, následně eroduje podloží a obci zbyde nepoužitelná hrouda hlíny.
Rozhodnete se tedy louku rozdělit mezi pastevce. Každý z nich dostane do svého vlastnictví kus louky. Pokud ten svůj kus louky zničí, má smůlu, další už nedostane.
Najednou už pro pastevce neplatí, že se jeho stáda mohou pást neomezeně a případná škoda jde na vrub eráru – nyní už nese plnou zodpovědnost jak za zisky, tak za ztráty způsobené svou činností. Pravděpodobně se najde pár hlupáků, co svou louku zničí, celkově lze ale očekávat, že se lidé budou ke svým loukám chovat zodpovědně a ty budou prospívat.
Ač je privatizace dost často efektivní, bohužel ne všechny věci ve společném vlastnictví lze takto rozdělit. Vezměte si například ovzduší. Jeho kvalita má dopad na nás všechny, jak ale vymezit která část ovzduší je vaše a která moje?
3. Společenská dohoda a regulace
Zůstaneme-li u příkladu s ovzduším, je možným řešením dohoda napříč celou společností. Kvalita vzduchu je pro nás natolik důležitá, že všichni společně určíme přípustné limity toho, co ještě do ovzduší vypouštět lze a co už ne.
Aby taková pravidla fungovala, musí ale existovat někdo, kdo má pravomoc je vymáhat. Proto naše dohoda musí obsahovat i někoho, kdo bude dohlížet na její dodržování. Takovou roli má v naší společnosti zpravidla stát, u globálních regulací jsou to pak mezistátní dohody a nadnárodní organizace.
Nevýhodou regulace je, že bude fungovat jen do doby, dokud je legitimní pozice toho, kdo jí má vymáhat.
Závěrem – někdy už může být na záchranu pozdě
Bohužel, i když má Tragédie společného vlastnictví svá řešení, celá věc má jeden významný háček. Tím háčkem je čas. Systémová dynamika rozlišuje 2 typy statků (zásob, máme-li se držet systémové terminologie).
Jsou statky, které se vždy obnoví, i když je významně, nebo zcela vyčerpáme. Pokud například vyčerpáme veškerou vodu z jezera, bude to mít velké ekologické následky a potrvá dlouho, než se situace stabilizuje. Nicméně po čase (někdy i velmi dlouhém) se jezero obnoví vodou z řeky, která do něj přitéká.
Pak jsou zde statky, které mají svou kritickou hranici. Pokud jejich objem klesne pod tuto hranici, statek bude nadále sám od sebe ubývat, až zmizí úplně. Představte si například populaci ohroženého druhu. Je skvělé, pokud se nám podaří zakázat jejich lov a zabránit tak na poslední chvíli jejich vyhubení. Jestli už ale zůstalo naživu jen 10 posledních jedinců, stane se z jejich vyhynutí jen otázka času.
Existuje důvod, proč je dle mého názoru nesmírně důležité, abychom rozuměli příčinám a mechanice Tragédie společného vlastnictví.
Jedním ze statků s kritickou hranicí je totiž i naše biosféra. Řešení problémů spojených s biosférou je navíc specifické tím, že vyžaduje obrovskou míru koordinace napříč všemi národy. I když teď věnujeme víc a víc energie na její záchranu, zatím se nám nedaří nepříznivý vývoj zvrátit. Pokud víme, že je biosféra statkem s kritickou hranicí, znamená to, že můžeme dojít do bodu, kdy už nám žádná snaha nepomůže.
Proto je důležité přijmout biosféru jako naše společné vlastnictví a uvědomit si tragédii, ke které může společné vlastnictví vést. Pokud budeme u řešení problémů naší biosféry myslet v první řadě na svůj vlastní prospěch, pokud budeme jen čekat, než se nejdřív uskromní ostatní, může se taky stát, že budeme čekat až do doby, kdy bude na jakékoliv řešení příliš pozdě.
P.S. Tragédii společného vlastnictví budou mnozí z vás možná znát jako Tragédii obecní pastviny. Protože ze zmínky o obecní pastvině nemusí být každému hned jasné, čeho se archetyp týká, rozhodl jsem se zvolit obecnější název, odkazující ke klíčovému prvku v mechanice archetypu.