Co má společného stádo koz pasoucích se na obecní louce a systém pro emisní povolenky?
Potenciál ke vzniku identického typu problému.
V lidmi vytvořených systémech můžeme pozorovat několik opakujících se vzorců fungování, které se následně projevují podobnými obtížemi. Tak jako může scénář filmu spadat do určitého žánru, například romantická komedie, nebo drama, můžeme systémy kategorizovat dle takzvaných archetypů.
Potíž archetypů je, že většina z nich má negativní, frustrující dopady, které bývá velmi těžké řešit. Pokud bychom se drželi filmové analogie, jedná se spíše o plejádu různých hororů a thrillerů, než o jakýkoliv jiný žánr. O to užitečnější je umět jednotlivé archetypy rozpoznat a vědět, jak se dají napravit.
V dnešním článku si proto jednotlivé archetypy ve zkratce představíme, v následujících postech se pak budu každému z nich věnovat dopodrobna, včetně detailních příkladů.
Galerie archetypů
Celkem si dnes definujeme 9 typů archetypů. Některé vám možná budou známé, o jiných jste možná ještě neslyšeli. Ke každému archetypu proto přidávám krátký popis.
Odpor k řešení – V systému je zapojeno několik stran s vlastními cíli a jedna z nich se rozhodne změnit určitou vlastnost systému ve svůj prospěch (vyřešit problém). To však nevyhovuje ostatním stranám a vzniká napětí, jak se ostatní zúčastnění snaží novou rovnováhu zvrátit. Udržet nový stav systému tak stojí víc a víc námahy, s menšími a menšími výsledky.
Příklad: Řešení kriminality zvýšením represí.
Tragédie sdílených statků – Pokud existuje společný majetek, za který nikdo nenese odpovědnost, je v nejlepším zájmu všech, kdo mají k danému společnému majetku přístup, snažit se ho v maximální možné míře vytěžit. Společný majetek však vydrží jen určitou úroveň náporu jednotlivců. Pokud se tato úroveň přesáhne, společný majetek se zhroutí, někdy dokonce nenávratně.
Příklad: Turistika v národních parcích, znečišťování ovzduší.
Eroze cílů – Pokud si na začátku nějaké činnosti nastavíme ambiciózní cíl, který se nám následně nedaří plnit, máme dvě možnosti jak situaci vyřešit. Buď se můžeme začít víc snažit a přiblížit tak svůj výkon plánovanému cíli – nebo můžeme snížit laťku. Archetyp eroze cílů je příběhem postupného snižování laťky.
Příklad: Můj závazek sám sobě, že budu vydávat jeden blogpost týdně.
Eskalace – Vzájemná interakce dvou stran, kdy akce strany A je vnímána stranou B jako ohrožení, na které je potřeba reagovat. To je tentokrát vnímáno jako ohrožení stranou A a vede k její další reakci. Situace tak postupně eskaluje v cyklu vzájemně se umocňujících akcí a reakcí.
Příklad: Vendetta, cenová válka.
Úspěch úspěšným – Pokud spolu více stran soupeří o zdroje a vítězství jedné strany vede k tomu, že je pro ni snažší a snažší získávat další zdroje, začne být brzy nemožné aby uspěl i někdo jiný. Ten kdo začal vyhrávat na začátku totiž získává stále se zvětšující výhodu, zatímco ostatní nezískávají nic, nebo jen nepoměrně méně zdrojů nutných k vítězství.
Příklad: Monopoly (hra i realita trhu).
Závislost – Výchozím stavem je systém, který má velmi výrazný symptom problému. Jako samozřejmý krok se tak jeví začít tento symptom ihned řešit. Bohužel, aplikované řešení sice vyřeší symptom, ale často i oslabí schopnost systému vyrovnat se s problémem, ze kterého symptom vyvěrá. To po nějakém čase vede ke zhoršení symptomu, což vyvolá potřebu ještě razantnějšího řešení symptomu a tak se vše točí v postupně eskalujícím kruhu bez východiska. Pro udržení rovnováhy jsou pak potřeba další a další zásahy s neustále se zvyšující intenzitou.
Příklad: Dotace do nefunkčních odvětví.
Vyprázdnění pravidel – pravidla mají dost často nějaký explicitně nevyřčený smysl, který mají podporovat. Například smyslem zákonů není trestat lidi, ale podporovat morální a slušné chování. Pokud nejsou v systému pravidla dodržována pro svůj smysl, ale jen s ohledem na bezmyšlenkovité dodržování pravidel, dochází k jejich vyprázdnění. To může vést k absurdním, až nebezpečným situacím.
Příklad: Odvádění zisků firem do zahraničních matek za účelem daňové optimalizace.
Zaměření na špatný cíl – Systém má tendenci plnit přesně to, co po něm chceme. To může mít velmi nepříjemné následky, když zadáme špatný cíl, nebo měříme špatnou metriku. Proto pokud chceme mít větší bezpečnost na silnicích, ale dopravní policii nastavíme odměny podle počtu pokut, vytvoříme systém který bude maximalizovat počet pokut, ne bezpečnost.
Příklad: Měření kvality života obyvatel dle objemu peněz vygenerovaných v ekonomice, přepočtených na obyvatele.
Závěr
Abych tento článek nekončil jen pesimistickým výčtem problémů a rizik, rád bych závěrem připomněl jednu důležitou věc – tam kde je nějaká potíž, zpravidla bývá i příležitost. Výčtem problémů proto téma archetypů nekončí. V následujících článcích o jednotlivých archetypech proto budu rozebírat nejen jejich úskalí, ale i to, jaké jsou příležitosti pro jejich řešení.
Metodická poznámka – definovaných archetypů je celá řada, mě osobně příjde nejlepší definice od Donelly Meadows z knihy Thinking in systems, proto z ní budu v celé sérii vycházet. Je ale dost možné, že v budoucnu narazíte i na další systémové archetypy.